Linie
huculských koní
Jezdectví
..../../.. Ing. Jaroslav Radvan
Majitelé huculských koní si při studiu
rodokmenů svých koní často kladou otázku, zda ten či onen předek jejich koně
byl či nebyl hucul a do jaké míry je tedy jejich kůň
čistokrevný. Jako huculy lze spolehlivě identifikovat
především koně, jejichž jména vychází z příslušnosti ke známým liniím Hroby,
Goral, Gurgul a Oušor.
Pojmenování podle příslušnosti k jednotlivým liniím ostatně stanovuje i Řád plemenné knihy huculský kůň.
V odbobí před vypracováním řádu plemenné knihy však
byla do chovu huculského koně zařazena celá řada koní (většinou klisen)
neznámého původu a dokonce i několik hřebců jiných plemen. Jmenovitě původní
mateřská stáda muráňského hřebčína státních lesů a zlobinské výzkumné stanice pro chov horského koně byla v
počátku padesátých let sestavena ze zemských a trofejních klisen neznámého
původu, z nichž některé byly popisovány jako kříženky hucula
s arabem, haflingem nebo dokonce s chladnokrevníkem. Obdobně i
chov topolčianského hřebčína byl bezprostředně po II.
světové válce doplněn několika klisnami s neúplným původem a v r. 1961 bylo k
tomuto stádu přičleněno zlobinské stádo včetně klisen
jiného než huculského původu (m. j. i 5
importovaných klisen fjordských). Ve všech uvedených
hřebčínech pak došlo při pokusu o rozšíření genetické základny a v souvislosti
se snahou o zmohutnění a zvětšení rámce původního huculského koně k zařazení
několika hřebců odlišné plemenné příslušnosti. Tito hřebci se stali zakladateli
nových linií tzv. horského koně. Jména odlišná od názvů tradičních linií jsou
tedy v původu huculských koní více než častá a každé neznámé jméno
"čistokrevnost" posuzovaného koně zpochybňuje. Tento článek si klade
za cíl poskytnout úplný výčet linií huculských hřebců a to jak současných, tak
i zaniklých. Přehled je doplněn o linie hřebců podílejících se na vyšlechtění
horského koně.
Poznámka:
Podle čl. 1.4 Chovatelského programu huculského koně jsou za čistokrevné
huculské koně považováni koně, kteří k 21. 2. 1998 splňují jednu z uvedených
podmínek:
a/ mají
minimálně do 4. generace předků oboustranný čistokrevný původ,
b/ mají
ve 3. generaci maximální zastoupení dvou vyjmenovaných klisen (viz příloha č.1
Chovatelského programu), které byly v poválečném období nakoupeny ze zemského
chovu,
c/ mají
(s ohledem na cílevědomé zušlechťovací křížení započaté na Slovensku v hřebčíně
Topolčianky) ve 3. generaci předků maximální
zastoupení dvou předků fjordského koně.
1.
linie huculských hřebců
Chov huculského koně na odborné úrovni byl
založen teprve v poslední třetině 19. stol. v někdejším rakousko-uherském
hřebčíně Luczina v Bukovině (dnešní Rumunsko). S
výjimkou topolčianské linie Gurgul
(založené hřebcem Gurgul, nar. 1924 na východním
Slovensku) vychází z tohoto hřebčína všechny linie huculského koně. Linie
založené v počátcích chovu sice zanikly, podílely se však na vzniku linií
současných.
Rakousko-uherské
linie:
Linie Stirbul byla založena hřebcem pojmenovaným podle hory
nedaleko hřebčína Luczina. Hřebec Stirbul
(nar. 1873 na území Rumunska) působil jako pepiniér v
letech 1877 - 1880. Pokračovatel linie Stirbul I
(nar. 1879 po Stirbul z 5 Lucava)
působil v letech 1893 až 1897.
Linie Miszka byla založena stejnojmenným hřebcem, nar. 1871 na
území Rumunska. Hřebec působil v hřebčíně v letech 1881 - 1883. Pokračovatel linie
Miszka I (nar. 1887 po Miszka
z 1 Stirbul) byl pepiniérem
v letech 1898 - 1905. V československém chovu byl jeden z posledních
příslušníků této linie zařazen na Podkarpatské Rusi jako 14 Miszka I - 9 (v obvodu hřebčině
Prešov jako 455 Miszka - 9).
Linie
Taras byla založena hřebcem Taras nar. 1878 v Rumunsku - Bukovině. Jako pepiniér působil v letech 1883 - 1886, pokračovatel linie
Taras I (nar. 1887 po Taras z 4 Stirbul) v
letech 1896 - 1900.
Linie Czeremosz byla založena hřebcem nar. 1883 v bukovinském
zemském chovu po hřebci Miszka. Jméno hřebce je
odvozeno od řeky v Haliči. Jako pepiniér působil v
letech 1887 až 1893, pokračovatel Czeremosz I
(po Czeremosz z 8 Stirbul I)
pak v letech 1895 - 1898.
Linie Dobosz byla založena hřebcem Dobosz,
nar. 1890 v Bukovině, který působil jako kmenový hřebec v letech 1894 - 1895.
Linie
Hroby byla založena hřebcem nar. 1895 v bukovinském zemském chovu, pojmenovaným
podle obce ležící severně od hřebčína Luczina (výrazu
"hroby" je zřejmě třeba rozumět jako "hrubý", t. j. "velký").
Jako pepiniér působil hřebec Hroby v letech 1901 až
1905. Pokračovatel linie Hroby I (nar. 1908 po Hroby ze zemské klisny
pravděpodobně po Taras I) působil v letech 1913 - 1914 v hřebčíně Luczina, odkud byl huculský chov v prvních týdnech války
evakuován do Waldhoffu v Dolním Rakousku. Po r. 1922
se hřebec Hroby I stal pepiniérem topolčianského hřebčína. V československém chovu pak
působil až do r. 1934. Pokračovatelem linie v chovu hřebčína Luzcina se stal hřebec jiný hřebec této linie, označovaný
zde jako Hroby II (Lucz.-Rum.), nar. 1906
po Hroby z 3 Miszka I. Linie Hroby je v
hřebčínech Luczina i Topolčianky
zastoupena doposud a mezi oběma hřebčíny došlo k vzájemným výměnám. Syn hřebce
Hroby I z 65 Goral - 11, nar. 1927 v Topolčiankách,
byl exportován do Lucziny, kde byl zařazen pod
označením Hroby V. V padesátých letech byl československý chov zpětně
ovlivněn jeho vnukem 219 Hroby IX - 1 (nar. 1952 v Luczině po Hroby IX z 226
Goral V - 3), který byl zařazen v pokusném hřebčíně chovu
horského koně ve Zlobinách a v začáku
šedesátých let byl využit v slovenském zemském chovu. V polovině 80. let byl do
topolčianského stáda zařazen pod označením
Hroby VII (nar. 1972 v Rumunsku po Hroby XIV z
153 Goral IX - 3) další z Lucziny
importovaný hřebec, který v tomto chovu působil v letech 1985 - 1991. V r. 2000
byl z Rumunska importován další příslušník této linie, v Topolčianskách
označený jako Hroby XII (nar. 1983 v Rumunsku po Hroby XXI z
696 Goral XVI - 84).
Linie
Goral byla založena hřebcem Ghoral (pojmenování linie
by tedy mělo být vyslovováno jako Ghóral), vykoupeným
z haličského zemského chovu. Zakladatel této linie se narodil v r. 1899 v
obvodu připouštěcích stanic Žabie a Kosow, kam byli v příslušnou dobu přidělováni hřebci linie Czeremosz. Jako pepiniér hřebčína
Luzcina působil v letech 1906 - 1918. Jeho potomek
Goral I (Tur.Rem. - ČSR), nar. 1913 po Ghoral z 8 Hroby, se stal zakladatelem
československého chovu. Pokračovatelem linie v hřebčíně Luczina
byl v letech 1919 - 1929 jiný hřebec tohoto jména Goral I (Lucz. - Rum.), nar. 1907 po Ghoral
z 14 Miszka I. Obě linie se udržely
doposud. Rumunská linie se zapsala do československého chovu importem topolčianských kmenových hřebců Goral VII (nar. 1949 v
Rumunsku po Goral V z 223 Oušor - 11,
v Topolčiankách jen v r. 1957) a Goral VIII
(nar. 1944 v Rumunsku po Goral IV z 189 Oušor - 12,
v Topolčiankách 1957 - 1961). V r. 2000 byl jako pepiniér zařazen Goral XVII (nar. 1979 v Rumunsku po
Goral XIX - 13 z 681 Hroby XIX - 27). Vedle
importů z Rumunska došlo v topolčianském hřebčíně i k
zařazení hřebce importovaného z tehdejší Ukrajinské sovětské republiky a to
hřebce Bajan (nar. 1946 v Turji Remety
po K-23 Goral z I K-36 Gurgula I - 3,
který působil v Topolčiankách v letech 1958-1959 jako
pepiniér Goral IX a mimoto i v slovenském
zemském chovu pod svým původním jménem jako 408 Bajan. V pozdější době byl z
polského hřebčína Šiary získán hřebec Lemesz (nar. 1978 po Elf z Gazela), který působil v Topolčiankách v letech 1984 - 1995 jako Goral XIV.
Vedle uvedených čistě huculských linií se
na chovu hřebčína Luczina podíleli i další v podstatě
bezvýznamní hřebci. Tak v r. 1911 byl jako pepiniér
zařazen arabský hřebec Siglavi XXXV z hřebčína Bábolna, přejmenovaný podle hory západně od Lucziny na Capul. Pro měsíční
slepotu byl v témže roce vyřazen a v chovu zanechal pouze 3 dcery. V době
evakuace stáda do Waldhoffu v letech 1914 - 1918 v
chovu působil pepiniér Ispas
(pojmenovaný podle obce v Haliči), popisovaný jako tzv. bystrzec-hucul, t.j.
přechodný typ mezi huculem a polským konikem.
Z dosavadního přehledu je patrné, že na
konci 19. a počátku 20. století nebylo doposud žádoucího typu huculského koně
dosaženo a vedení hřebčína se nerozpakovalo zařadit jako pepiniéra
vhodného hřebce získaného ze zemského chovu bez ohledu na to, že o jeho původu
nebylo nic známo. Ideální typ huculského koně představovali až potomci hřebců
Hroby a zejména Goral. V souvislosti s nutností rozšíření genetické základny
však byly i po I. světové válce založeny hřebci získanými ze zemského chovu
další úspěšné linie.
Meziválečné
linie:
Na obnově luczinského
chovu po I. světové válce se podíleli huculští hřebci Corbu
a Roibu. Pepiniér Corbu, pojemnovaný podle hory v
severním Rumunsku, se narodil v r. 1912 v Haliči a působil v letech 1919 -
1924). Jeho potomek Corbu I (nar. 1924 po Corbu z 23 Potila), byl pokračovatelem linie v letech
1928 - 1930. Hřebec Roibu, původem z Bukoviny, byl pepiniérem v letech 1919 - 22. Hřebci obou linií zanechali
v mateřském stádě několik významných klisen.
Linie Gurgul (původ jména se nepodařilo zjistit) byla založena v topolčianském hřebčíně hřebcem Gurgul,
narozeným v r. 1924 na východním Slovensku. V československém chovu hřebec
působil v letech 1927 - 1936 v Topolčiankách a od r.
1936 minimálně do r. 1939 (kdy bylo turjaremetské
stádo po obsazení Podkarpatské Rusi zabráno Maďarskem) v Tuřích Remetách. V letech 1934 - 1937 byl proveden neúspěšný pokus
přenést tuto linii i do hřebčína Luczina a to hřebcem
Gurgul (Luzc. - Rum.), nar.
1930 v Topolčiankách po Gurgul
z 70 Hroby I - 3.
Linie Oušor byla založena v hřebčíně Luczina
hřebcem Oušor, nar. 1929 v Rumunsku. Jako kmenový
hřebec působil v letech 1934 - 1943 a založil významnou linii, která byla v r.
1957 přenesena hřebcem 349 Oušor - 5
(nar. 1944 po Oušor z
179 Goral II - 14) do Československa. Jmenovaný hřebec
připouštěl v hřebčíně na Muráni v letech 1957 - 1962
a stal se zakladatelem československé větve této linie.
Linie Pietrosu byla založena v hřebčíně Luczina
hřebcem Pietrosu, nar. 1930 v Rumunsku. Jméno linie
je pravděpodobně odvozeno od hory Pietrosul na severu
Rumunska. Jako pepiniér působil v letech 1934 - 1936.
Do československého chovu pronikla tato linie prostřednictvím klisny
727 Goral IV - 7, nar. v Rumunsku v r. 1949, která byla pro
topolčianské stádo zakoupena jako březí. Její dcera
10 Pietrosu II - 1 byla zařazena
do topolčianského chovu a její rodina je zde
zastoupena doposud.
Linie Prislop byla založena v hřebčíně Luczina
hřebcem Prislop, nar. 1932 po zemském plemeníku
174 Goral I - 7 z 84 Diana. Název linie má původ v
pojmenování průsmyku spojujícím Sedmihradsko a Bukovinu. Hřebec sám působil
jako pepiniér pouze v letech 1936 - 1937, linie je
však zastoupena doposud. V r. 2000 byla přenesena hřebcem Prislop
(nar. 1995 po Prislop IX z 518 Pietrosu VIII) do topolčianského
chovu.
Poválečná
linie
Linie Javor. Ve snaze předejít důsledkům
příbuzenské plemenitby byl po II. světové válce v Topolčiankách
proveden pokus založit novou zcela nepříbuznou linii huculského koně. K tomuto
účelu byl vybrán z pozůstaků koní německé armády ve
vojenském hřebčíně v Hostouni u Domažlic bilgorajský hřebec s 25 % podílem krve arabského
plnokrevníka Bachmat (po Tarpan
z Wacia). Tento hřebec byl zařazen jako topolčianský pepiniér pod novým
jménem Javor. Připouštěl zde v letech 1946 až 1952 a poté i v zemském chovu do
r. 1957 jako 437 Javor. Do topolčianského stáda
matek byly po něm zařazeny 4 klisny a do zemského chovu celkem 12 hřebců, z
nichž poslední byl vyřazen r. 1963. Vliv tohoto hřebce byl z chovu hucula postupně eliminován.
Vedle hřebců vyjmenovaných linií působily
v zemském chovu na Slovensku (jmenovitě v meziválečném období, v menší míře v
čtyřicátých letech a první polovině padesátých let) přibližně tři desítky
huculských hřebců vykoupených ze zemského chovu. Jejich jména (odlišná od
pojmenování tradičních linií) nejsou v dokladech původu současných huculských
koní pravděpodobně již zastoupena.
2.
Plemena podílející se na výstavbě tzv. horského koně
Jedním z cílů hřebčínského chovu huculského
koně bylo zvětšení jeho tělesného rámce do té míry, aby vyhovoval požadavkům
armády jako soumar horského dělostřelectva. V československém chovu měl být
tento proces urychlen křížením, jehož cílem byl kůň odpovídající potřebám
zemědělství a lesního hospodářství. V průběhu padesátých až šedesátých let tak
bylo vyšlechtěno nové plemeno tzv. horského koně, které mělo s chovem hucula splynout, přesněji řečeno hucula
nahradit. Jména horských koní nacházíme v rodokmenech současných huculských
koní doposud.
Linie Muráň. V r. 1949 byla v Horňanech - Zlobinách (okr. Bánovce nad Bebravou) zřízena Výzkumná stanice pro chov horského koně.
Horský kůň (šlechtěný zejména pro potřeby armády) měl vzniknout křížením
huculských hřebců s vhodnými klisnami tzv. trofejních koní, t.j. koní, které na našem území zanechaly armády po II.
světové válce. Souběžně probíhalo i reciproční křížení huculských klisen s
trofejními hřebci odpovídajícího typu a velikosti (hřebci 13 Muráň a 101 Dub). Hřebec 13 Muráň
(pojmenovaný podle středoslovenského horského masivu), nar. 1938, je popisován
jako kříženec v typu malého chladnokrevníka, jindy (stejně jako 101 Dub)
jako bilgorajský kůň. Jako místo možného původu se
uvádí leningradská oblast nebo Bělorusko. Ve Zlobinách
připouštěl nejméně do r. 1953 a v letech 1954 - 1957 v hřebčíně státních lesů
na Muráni. V obou chovech prokázal výraznou schopnost
předávat své vynikající užitkové vlastnosti na potomstvo a svými dcerami
položil (zejména na Muráni) základ pro další
šlechtitelskou práci. Jeho linie pokračovala bohužel pouze jediným hřebcem a to
300 Muráň Gutin,
nar. 1957 na Muráni z klisny 51 Mega, kříženky v
typu haflinga , který působil v chovu hřebčína na Muráni od r. 1964 s určitými přestávkami až do r. 1976.
Linie Rokoš. Hřebec 629 Rokoš,
nar. 1951 ve výzkumném ústavu chovu koní ve Slatiňanech u Chrudimi, byl
produktem pokusného křížení kertaka Uran ze ZOO Praha s bilgorajskou
klisnou 846 Runa. Byl pojmenován podle hory v okolí hřebčína Zlobiny. V zlobinském chovu
působil od r. 1953 a v letech 1957 - 1962 byl plemeníkem hřebčína na Muráni. Pokračovatelem linie v muráňském
chovu byl 4064 Rokoš Miron - 20,
narozený na Muráni v r. 1962 z klisny po noriku
2509 Romeo Vulkan VI. Dále byl do
zemského chovu zařazen 283 Rokoš - 3
po zlobinské křížence v typu chladkokrevníka
896 Derevňa. Hřebec 629 Rokoš
je m. j. zastoupen v původu někdejšího topoločianského pepiniéra Gurgul VII (4327 Gurgul
šumavský - 3) a jeho bratra 119 Gurgul
šumavský - 1.
Linie haflingských hřebců. Už v třicátých letech byl v
hřebčíně Tuří Remety na Podkarpatské Rusi proveden
pokus s křížením huculských klisen haflingským
hřebcem 99 Campi (bližší původ nezjištěn),
importovaným z Rakouska. Toto plemeno bylo zvoleno s ohledem na společný podíl
arabské a norické krve a obdobný způsob chovu ve vysokohorských podmínkách.
Potomstvo (pravděpodobně vinou nevhodně vybraného hřebce) nesplnilo očekávání.
V r. 1937 byl proto importován hřebec 85 Herman (po Jaggele
z matky po Mandl, v rakouském chovu veden jako 1009 Herrmann - 35,
srnčí hnědák s 25 % podílem huculské krve (huculské klisny byly bezprostředně
po I. světové válce použity v rakouském chovu haflinga . Počáteční výsledky se zdály být slibné, po
obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v r. 1939 nebylo možno jeho vliv posoudit.
Ačkoliv byl vliv uvedených hřebců (jmenovitě hřebce 99 Campi)
hodnocen záporně, po II. světové válce bylo do hřebčínských
stád matek zařazeno několik kříženek v typu haflinga , které se zapsaly do chovu huculských koní (topolčianské klisny 862 Dagmar zlobinská
a 583 Dagmar březnická, muráňská klisna
51 Mega). Od r. 1959 byli v hřebčíně na Muráni
zařazeni haflingští hřebci 634 Mikádo (nar. 1956 po
1652 Mikado z 5144/T Pilotin)
a 635 Norton (nar. 1956 po Nobel - 58
z 4/3236 Pauke) importovaní Rakouska. Hřebec
634 Mikádo, od kterého se pro jeho podíl huculské krve očekávalo nejvíc,
zplodil pouze 6 hříbat a musel být pro podezření na vozhřivku utracen. Byl
nahrazen importem méně vyhovujícího hřebce 638 Starosta (nar. 1957 po
46 Starost z 2939/T Erle Weibi).
Do r. 1966 zanechali tito hřebci na Muráni celkem 127
hříbat, z toho 92 po 635 Norton, po kterém byl
do zemského chovu zařazen 4039 Norton - 19
z matky 10 Adria a další hřebec s.v. Norton z matky po 630 Goral Vihorlat
je uveden v r.1969 v chovu hřebčína na Muráni. Od
počátku devadesátých let je hafling zastoupen i v zemském
chovu českých zemí. Jeho současný chov však nemá s někdejším šlechtěním tzv.
horského koně žádnou souvislost.
Linie fjordských hřebců. Křížení huculských klisen fjordskými hřebci vycházelo z předpokladu příslušnosti
huculského koně ke skupině nordických plemen. Fjordští
hřebci byli importováni z Polska, kde se osvědčili při zmohutňování polského konika. Při křížení s huculskými klisnami se prosadili
natolik (mimo jiné neobvyklou světle-plavou barvou), že se pro horského koně v
chovatelské praxi vžil termín fjordhucul. Nově
vzniklé plemeno si při zvětšení tělesného rámce ve značné míře zachovalo
typické huculské užitkové vlastnosti. Hřebec 631 Byrlad
(nar. 1948 po Olaf z Strype)
byl importován v r. 1953 jako plemeník vojenské hříbárny
v Rudné pod Pradědem, odkud byl v r. 1957 přeřazen do Zlobin
a poté v r. 1960 na Muráň. Zde působil (ačkoliv
oslepl) do r. 1966. Jen na Muráni zplodil 78 hříbat.
Současně s ním byl importován do výzkumné stanice ve Zlobinách
hřebec 546 Hron (nar. 1948 po Barbadoux z
68/1938 Condorcet), původním jménem Balamut. Působil zde nejméně do r. 1957. Dalšími zlobinskými plemeníky byli hřebci 560 Sirocco (nar. 1955 po Sabben z
427 Siri) a 559 Dychow
(nar. 1955 po Ringulw z Doris II),
kteří byli v r. 1961 spolu se zlobinským stádem
přesunuti do Topolčianek a stali se tak topolčianskými pepiniéry. Hřebec Dychow působil v letech 1961 - 1965, hřebec Sirocco v letech 1961 - 1967. Pokračovatel linie Sirocco I (nar. 1961 z matky 915 Muráň) zde působil v letech 1966 - 1969. Pepiniér Czaromír I (nar.
1960 po Czaromír z 946 Agra),
importovaný v těle matky, působil v letech 1965 - 1966 a poté v zemském chovu
jako 4027 Vozátor. Tento hřebec, známý z filmu
"Tři oříšky pro Popelku", se dožil jako plemeník zookoutku
ve Vyškově 37 let. Posledními fjordskými hřebci topolčianského hřebčína byli pepiniéři
Darion (nar. 1962 po Atos z
Darcy), v Topolčiankách
1968 - 1975) a Grom (nar. 1963 po Snau
z Crzybnia, v Topolčiankách
1968 - 1975). Chov fjordhuculského koněmpak byl (ačkoliv byli tito kříženci v zemském chovu
oblíbenější než čistokrevní huculové) pro nedostatek
kapacity hřebčína zrušen ve prospěch čistě huculského chovu. Někteří z
uvedených hřebců a celá řada jejich synů (ať už z huculských klisen nebo z
importovaných fjordských klisen) působili pak v
slovenském zemském chovu a v zemském chovu českých zemí ještě v průběhu
osmdesátých let. Vedle hřebců uvedených linií může být v rodokmenech fjordhuculů zapsán i zemský plemeník 4028 Vojan po Sabben, jehož matka Mahara byla
spolu s dalšími čtyřmi fjordskými klisnami v r. 1960
importována jako březí z Polska do zlobinského
hřebčína. Mimo souvislost s šlechtěním tzv. horského koně byl ze Švédska
importován fjordský hřebec 342 Mai von Heino
s.v. (nar. 1975 po Heino F/He/78
z Hanka F/He/S 868, který je od r. 1982 uváděn v chovu
Lesoparku Chomutov. Od počátku devadesátých let jsou pak v zemském chovu České
republiky zapsáni další fjordští hřebci.
Uchování huculského koně v požadovaném
typu a užitkových vlastnostech není zdaleka pouze otázkou jeho formální
čistokrevnosti. Huculský kůň (ať už je jeho původ odvozen od stepního, lesního
příp. dokonce horského tarpana nebo od nordických
pony) dokázal v průběhu svého vývoje asimilovat vliv nejrůznějších plemen od
arabského koně na straně jedné, mongolského koně na straně druhé až po norika
na straně třetí. Uchovat si své původní užitkové vlastnosti (a dokonce je pod
vlivem uvedených plemen obohatit) však huculský kůň dokázal jen v klimatických
podmínkách a při způsobu odchovu, které toto plemeno vytvořily. Toho si byli
plně vědomi českoslovenští chovatelé v meziválečném období a především z tohoto
důvodu byl v r. 1936 topolčianský chov přesunut do
Tuřích Remet. Založením muráňského
hřebčína v r. 1951 se podařilo vytvořit takřka ideální podmínky pro chov
huculského koně i na Slovensku. Muráňský chov však
nebyl bohužel nikdy státním šlechtitelským chovem, ale pouze užitkovým chovem
státních lesů a jeho vznik byl podmíněn zájmem armády. Zrušení hipomobilních vojenských jednotek v r. 1957 znamenalo
současně konec zájmu armády o huculského koně a tím i počátek konce chovu
huculského koně na Muráni. Požadavkům lesního provozu
na produkci pokud možno co nejmohutnějších (a tedy chladnokrevných) koní
nestálo již nic v cestě. V současné době je huculský kůň chován v odpovídající
klimatických podmínkách pravděpodobně jen v původním bukovinském hřebčíně Luczina v Rumunsku.
-------------------------------
Fotografie:
1. 437 Javor
(64 Javor - Topolčianky), nar. 1941 , šedý
plavák.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v
Brně, Prešov 1953
2. 13 Muráň, nar. 1938 , tmavý plavák. Archiv Výzkumného
ústavu krmivářského v Brně, Zlobiny 1953
3. 300 Muráň-Gutin, nar. 1957 ,
tmavý myšák. Foto Dalmadyová, Muráň
1965
4. 626 Rokoš, nar. 1951 , plavák.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Zlobiny
1956
5. 631 Byrlad,
nar. 1948 , plavák.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Zlobiny
1956
6. 546 Hron, nar. 1948
, plavák.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Zlobiny
1956
7. 635 Norton, nar. 1956, ryzák. Foto Dalmadyová,
Muráň-Dobšiná 1965
8. 638 Starosta, nar. 1957
, ryzák. Foto Dalmadyová, Muráň-Dobšiná
1965