Hucul a jeho zbarvení

Jezdectví 2000/4/16 Ing. Jaroslav Radvan

 

     Obrazová encyklopedie koní (Elwyn Hartley Edwards, vyd. Agentura cesty, Praha), která se objevila na pultech knihkupectví v r. 1995, je bezesporu vynikajíci publikací, poskytující čtenářům ucelený přehled a základní informace o většině známých i méně známých plemenech koní celého světa. Příznivci a chovatelé huculů však byli nemile překvapeni, když ve stati věnované tomuto plemeni objevili jako typického představitele strakáče. Věrohodnost informací o tomto plemeni, které tato kniha přináší, tak v jejich očích utrpěla a tyto pochybnosti se pak mohou nepřímo přenést i na knihu jako celek. Jak tomu tedy vlastně se zbarvením koní u tohoto plemene je, jestliže se v naší literatuře uvádí jako typické zbarvení myšovitě plavé s úhořím pruhem příp. i s tmavě zbarvenými pruhy na plecích (tzv. oslí kříž) a náznakem zebrovitosti na končetinách? V obecném povědomí je pak tolerováno nanejvýš ještě zbarvení hnědáka (pokud má zmíněný úhoří pruh), kdežto vraník je pokládán za naprosto netypického jedince. Odznaky na hlavě a končetinách u všech typů zbarvení jsou pak předkládány jako neklamný důkaz, že jde o jedince s příměsí cizí krve a podezření na křížence vzbuzuje i zbarvení ryzáka.

     Pro vysvětlení musíme jít až do doby, kdy více než před sto lety rakousko-uherská vojenská správa ve snaze zajistit pro potřeby horských jednotek své armády dostačující počet výkonných soumarských koní přikročila k hřebčínskému chovu dosud opomíjených horských koníků, odnepaměti chovaných karpatskými rolníky. V r. 1856 bylo zakoupeno několik typově odpovídajících klisen a k nim byli přiděleni dva plemenní hřebci. Pro toto stádo byl zřízen asi 100 km západně od tehdejšího hlavního rakouského hřebčína Radovce (Radauti, dnešní Rumunsko) hřebčín Luczyna. Elitní stádo mělo produkovat chovné hřebce pro potřeby rolnického chovu v Haliči (severní a severovýchodní svahy Karpat jižně a západně od Kolomyje, dnešní Ukrajina) a sousední Bukovině (karpatská oblast Rumunska západně a jihozápadně od dnes ukrajinského města Cernovci). Tyto oblasti byly součástí tehdejšího rakousko-uherského státu a rolnický chov se tak měl stát zdrojem horských koní pro potřeby armády v případě válečného ohrožení. Hřebčín byl sice v r. 1872 zrušen, znovu byl však obnoven již v r. 1877. Počínaje tímto datem se hucul zařadil mezi kulturní plemena koní a vyčlenil se tak z primitivních karpatských horských koní (včetně huculských koní, tedy koní chovaných karpatskými horaly zvanými Huculové). Chov hucula v hřebčíně Luczyna (a později i v dalších hřebčínech, mimo jiné i československých) měl pak v dalších letech na rolnický chov karpatských horalů trvalý vliv. Zpětný vliv rolnického chovu na hřebčínský chov, ke kterému ve větší či menší míře občas docházelo, byl vždy podroben přísné selekci, aby původní chovatelský záměr nebyl narušen.

     Chovný standard hucula byl stanoven s ohledem na potřebu soumarů pro horské dělostřelectvo a jedním z kriterií bylo i praktické zbarvení. Jakákoliv forma bílé barvy byla ovšem nežádoucí - při nočních přesunech vojenských jednotek bylo nutno bílé odznaky uměle zabarvit a bělouši nebo dokonce strakáči (atraktivní snad jen v cirkusech) nepřicházeli proto v úvahu vůbec. Údaje o zbarvení původního stáda v hřebčíně Luczyna se nepodařilo získat. Nepochybně však byli nakoupeni koně v požadovaném tmavém zbarvení, i když - jak dokládají dochované fotografie - bílé odznaky byly v tomto stádě víc než časté. Zato v rolnickém chovu se jak bělouši, tak strakáči vyskytovali zcela běžně. Potvrzuje to např. popis několika typických huculských koní v knize Das Huzulenpferd (Apollinaris Osovickii, 1904), kde z celkem 20 rolnických koní na svodu v městečku Zabie (Halič) jsou uváděni dva strakáči a tři bělouši. Z ostatních zbarvení jsou v této knize zmiňováni (jak v rolnickém chovu, tak i v hřebčíně Luczina) převážně hnědáci (praví, světlí i tmaví), dále pak vraníci a ryzáci (světlý a uhlový) a pouze jeden (!) plavák.

      Chov huculského koně na našem území pak přímo navazuje na někdejší rakousko-uherský chov. Nově vzniklý československý stát získal část plemenného materiálu, který byl nadále chován a zušlechťován (pochopitelně vč. důrazu na žádoucí praktické zbarvení) v nově zřízeném hřebčíně Topolčianky a později v hřebčíně Turji Remety (v blízkosti východoslovenských hranic) na někdejší Podkaraptské Rusi. Většina huculských hřebců dodávaných na stanice v horských oblastech Slovenska a Podkarpatské Rusi pak měla původ v těchto hřebčínech, jen v menší míře byli vykupováni a odchováváni i hřebečci z rolnického chovu. Při jejich výběru bylo pochopitelně dbáno, aby jejich zbarvení odpovídalo požadavkům plemenného standardu. V ostatních karpatských státech však byla situace jiná. Jmenovitě v Polsku pro chov horských koní státní hřebčín zřízen nebyl a plemenní hřebci byli získáváni výhradně výkupem hřebečků z rolnického chovu, kde bylo zbarvení strakáčů běžné. Do haličského chovu tak bylo zařazeno několik hřebců - strakáčů (např. Zeleny, Krasnik, Kapitán), což je doloženo v knize Ernesta Hackla "Der Bergtarpan der Waldkarpathem gennant Huzul" (Studgard 1936), podrobně popisující chov v karpatských státech v meziválečném období. Zbarvení strakáčů bylo zaznamenáno i u rolnických koní na někdejší československé Podkarpatské Rusi. Alespoň Dr. Karel Koubek uvádí ve své knize Chov koní na Podkarpatské Rusi (Praha 1937) fotografii strakáče ze svodu koní v okr. Perečín a zmiňuje se o státním plemenném hřebci 5 Strakoš (v obvodu hřebčína Nitra uváděn jako 259 Strakoš, hucul, straka), který byl přidělen v oblasti s chovem horského koně v typu hucula na stanici Svalava. Ostatně strakáči se mezi horskými koňmi Zakarpatské Ukrajiny vyskytují - byť v malé míře - i v současné době.

 

     Diskusi o přípustném zbarvení koní plemene hucul lze tedy shrnout následovně:

     Hnědák je u hucula nejčastějším zbarvením a převládalo už na počátku jeho kulturního chovu. Vyskytuje ve všech odstínech od světlého hnědáka po tmavého hnědáka. U většiny jedinců je alespoň naznačen úhoří pruh, zejména pak u světlých hnědáků, kteří se vyskytují snad častěji, než je tomu u jiných plemen.

     Plaváci se vyskytují ve dvou odlišných variantách a počet takto zbarvených jedinců je zpravidla uváděn odděleně:

     Plavák (v němčině Falb - žlutý) má výrazně vyjádřený žlutý pigment. Vyskytuje se v odstínech od smetanově bílé barvy po zbarvení téměř totožné se světlým hnědákem. Plaváci mají prakticky vždy úhoří pruh (u velmi světlých jedinců namísto černý spíše rezavý) a časté zebrování nad klouby končetin. U většiny huculů se zbarvením "pravých" (tedy žlutých) plaváků najdeme však dnes v jejich původu podíl fjordské krve; typickým znakem jsou bílé prameny v hřívě, především v blízkosti kohoutku a jednotlivé bílé žíně v hřívě a ocasu.

     Myšák - šedý plavák (v němčině Mausfalb - myší plavák, Graufalb - šedý plavák, ale také Mausrappe - myší vraník) žlutý pigment ve svém zbarvení výrazně patrný nemá. Toto zbarvení je původním zbarvením východoevropských divokých koní - tarpanů a je u hucula poměrně časté, zatímco u jiných kulturních plemen je zcela neobvyklé. Pro hucula není ovšem tak typické jako např. pro polského konika, potvrzuje však jeho příbuznost s primitivními východoevropskými plemeny i jeho původ, který je odvozován od divokého koně tarpana. Mezi původními horskými koňmi Karpat snad toto zbarvení kdysi převládalo, dlouhodobým vlivem kulturních plemen (jmenovitě arabského koně, ale příp. i dalších plemen) bylo potlačeno. V současné době je snaha o jeho rozšíření, i když výběr plemenného materiálu (s minimálním podílem cizí krve, které byl hucul zejména v našem chovu vystaven) je dosti obtížný. Vyskytují se jedinci zbarvení typicky šedivě (pouze s nádechem červeno-žlutého pigmentu) i tmavěji zbarvení až po jedince téměř černé. Intenzita zbarvení často kolísá s ročním obdobím, zbarvení koně v letní a zimní srsti se pak výrazně liší. Úhoří pruh na páteři je pravidlem, navíc často doplněný tzv. oslím křížem (pruh tmavší srsti na plecích) a náznakem zebrování zejména na předních končetinách.

     Vraník se mezi huculy vyskytuje vzácně. Obvykle jde o zbarvení bez lesku srsti, které vzbuzuje pochybnost, nejde-li vlastně o velmi tmavého myšáka.

     Ryzák je zbarvení vyskytující se přibližně stejně často jako zbarvení plavé (včetně myších plaváků) a to v odstínech od světlého ryzáka (se světlejší hřívou a ocasem, což je časté zbarvení chladnokrevných koní) až po sytě červenohnědé zbarvení žíní i srsti. V literatuře je uvedeno i zbarvení černého ryzáka (Kohlfuchs - Osowicki). U sytě zbarvených jedinců se vyskytuje úhoří pruh tmavší srsti. V posledních letech však nelze vyloučit, že dochází ke křížení huculů s haflingy, kteří jsou chováni prakticky výhradně v barvě světlehřívého ryzáka. K tomuto křížení docházelo v našem chovu ostatně již v meziválečném období a v padesátých letech.

     Výskyt jiných zbarvení je velmi nepravděpodobný. Maršál Buďonyj ve své Knize o koni v kapitole věnované huculskému koni uvádí možnost nejrůznějšího zbarvení včetně izabel, strakáčů, skvrnitých běloušů a běloušů vybělujících i nevybělujících. Vzhledem k evidentním nepřesnostem, které jsou v této kapitole uváděny v souvislosti s jinou problematikou, nemají však tyto informace potřebnou věrohodnost.

     Žluťák - izabela (podle terminologie westernového ježdění palomino) byl u hucula zaznamenán zcela ojediněle. Tak např. Hackl takto označuje topolčianského hřebce Hroby III. Podle dochované (bohužel černobílé) fotografie nelze posoudit, zda by stejně zbarvený chladnokrevný kůň nebyl popisován jako světlý ryzák. V plemenné knize topolčianského hřebčína je však nesprávně uváděn jako plavák; vzhledem k uvedené fotografii lze tuto nesrovnalost vysvětlit v té době dosud neujednocenou terminologií. V základním stádě, které bylo vytvořeno nákupem 138 klisen v typu hucula při založení hřebčína státních lesů Muráň (v r. 1951), je rovněž uváděna jako jedna z klisen jako izabela uváděna. Zaznamenáni byli i další typicky zbarvení jedinci s nepochybným podílem fjordské krve.

     Skvrnitý bělouš - hermelín, tygr (podle westernové terminologie apaloosa) není u hucula znám. Kůň v typu či spíše velikosti hucula bude s největší pravděpodobností křížencem s norikem, apaloosou nebo welsch-bred ponym.

     Bělouš vybělující (t.j. tmavě narozený a s každou výměnou srsti vybělující, přičemž bílá srst se objevuje nejdříve na hlavě) v typu nebo velikosti hucula je s největší pravděpodobností kříženec s arabem, lipicánem nebo welsch ponym, příp. jiným teplokrevným plemenem.

     Bělouš nevybělující (t.j. tmavě narozený a částečně vybělený už při první výměně srsti, přičemž hlava zůstává v původním zbarvení a srst na těle nadále vyběluje jen nepatrně) rovněž sotva přichází v úvahu. Příp. jedinec v typu či spíše velikosti hucula bude pravděpodobně kříženec chladnokrevníka nebo poníka. Některé případy zbarvení plaváka však mohou toto zbarvení připomínat tím, že hlava zůstává (např. v zimní srsti) tmavší než srst na těle.

     Jediným běloušem v původu u nás chovaných huculských koní je pravděpodobně topolčianská klisna neznámého původu 584 Albína, měděný bělouš, nar. 1929. Jde o jednu z klisen z chovu hraběte Pálffyho z Březnice u Příbrami, kterými bylo topolčianské stádo doplněno po druhé světové válce. Klisna však byla (pravděpodobně pro své zbarvení) vzápětí z chovu vyřazena, i když byl po ní do zemského chovu zařazen její syn 3 Hroby.

     Strakáč v typu či spíše velikosti hucula bude s největší pravděpodobností kříženec s krví shetlandského poníka, posledních letech i imporovaných westernových koní. Informace o tom, zda je snad hucul (jako kulturní plemeno) např. v Polsku v tomto zbarvení chován, nejsou k dispozici, i když mezi horskými koňmi v typu hucula se na území někdejší Podkarpatské Rusi zbarvení strakáče ojediněle vyskytuje.

     K diskusi o možném opětovném výskytu zbarvení strakáčů u huculského koně je snad možno ještě doplnit, že náhodný výskyt toto zbarvení setkáním genů rodičovských jedinců, kteří by tuto vlohu po generace skrytě přenášeli, není z genetického hlediska možný. Zbarvení strakáčů (stejně jako zbarvení běloušů) je totiž vzhledem k jiným zbarvením dominantní (potomek je bělouš nebo strakáč i tehdy, má-li tuto vlohu pouze po jednom z rodičů) a právě proto je tato vloha na svém nositeli vždy patrná. Pokud se tedy narodí ze spojení rodičů, z nichž jeden nebo i oba jsou bělouši nebo strakáči, jedinec s běžným zbarvením, pak tento kůň tuto vlohu ve svém dědičném základě už nemá. Jinými slovy řečeno: Jedinec, který nese zbarvení strakáče ve svém dědičném základě (genotypu), má vždy tuto vlohu vyjádřenu i ve svých vnějších znacích (fenotypu) a nemůže tedy tento znak přenášet skrytě po řadu generací. K tomuto jevu by mohlo dojít pouze v případě vlohy nikoliv dominantní ale recesivní, kterou je např. zbarvení ryzáka vůči zbarvení vraníka. Při spojení dvou jedinců, kteří jsou nositelé stejné skryté vlohy, by pak mohlo dojít k narození hříběte se zbarvením zcela odlišným, než bylo zaznamenáno v celé řadě jeho předků a tímto způsobem si můžeme vysvětlit občasný výskyt hříbat - ryzáků v chovech s ustáleným černým zbarvením (např. kladubského vraníka). Pro zbarvení strakáče ani bělouše to však bohužel - nebo naštěstí - neplatí.

      K případnému výskytu netypicky zbarvených koní v typu či spíše velikosti hucula je třeba dodat, že za huculy mohou být vydáváni koně odpovídající velikosti, kteří se k nám dostali z transportů jatečných koní z území bývalého Sovětského Svazu, směřujících do západní Evropy.

 

      Zbývá se ještě zmínit o výskytu odznaků, které jsou v chovu hucula nežádoucí. O jejich dědičnosti není mnoho známo, tím méně o způsobu, jak jejich výskyt ovlivnit. Z chovatelské praxe je známo, že se odznaky na hlavě a končetinách v chovu např. kladrubského vraníka (kde jsou rovněž nežádoucí) nedaří přes soustavnou snahu chovatelů vymýtit a že se velmi často v dalších generacích objevují znovu a znovu, i když rodiče hříběte odznaky neměli žádné nebo pouze nepatrné. Z dochovaných fotografií vyplývá, že se odznaky vyskytovaly (a to v daleko větší míře než dnes) již u původního stáda hřebčínu Luczyna. Snad proto, že tito koně vděčili za své exterierové přednosti, pro které byli do elitního stáda zařazeni, určitému podílu arabské krve. Ten je dodnes nejvíce patrný na příslušnících linie Hroby, kde je výskyt odznaků snad nejčastější. Důkazem toho může být i fotografie topolčianského hřebce Hroby VI, která byla shodou náhod dosti nešťastně zařazena do Atlasu plemen hospodářských zvířat (F. Špaček a kol., SZN Praha, 1987). V žádném případě však nelze z přítomnosti byť i sebevětšího výskytu a rozsahu odznaků usuzovat, že ten či onen hucul není čistokrevný.

Poznámka: V seznamu hřebců s oprávněním k plemenitbě v České republice v roce 1999 je zapsán soukromě vybraný hřebec 2720 Berdysz, hucul, strakáč, (po 8957 Jasmín z 7239 Pardwa), nar. 1989 v Stadnina Koni Siary, 38-309 Gladyszów. Hřebec působil na stanici Vernířovice.

                            ---------

 

 

Přiložené fotografie:

1/ Hroby VI, hřebec, hucul, hnědák, nar. 1963 po Hroby V z 940 Rokoš-1.
Foto autor, Topolčianky - Rybník 1984

2/ 57 Hroby I-2, klisna, světlá hnědka, nar. 1917 po Hroby I z Miszka I.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně,    Tuří Remety 1930

3/ Huculský kůň na pastvě (Adametz, Leopold, Dr.: Chov domácích zvířat, Publikace ministerstva zemědělství roč. 1925, č. 58, Praha).
Foto prof. Keller, Vídeň)

 

 

Literatura, zabývající se dědičností zbarvení koní:

Hrubý, Karel: Tvoříme s přírodou. Nakladatelství Čin, Praha 1943

Koubek, Karel a kol: Speciální zootechnika II,
Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1958

Strohschneider, Vladislav: O dědičnosti barev.
Chov koní a výkonnostní zkoušky, roč. 1964, č. 6, str. 5

Horák, Frant.: K článku "Žluťáci kdysi ..". Jezdectví 1969 č. 12 str. 231

David, Jiří: Tečka za izabelami. Jezdectví roč. 197O, č. 2, str. 68

Horák, Frant.: Strakatost koní a pony. Jezdectví roč. 1975, str. 233

Horák, Frant.: Izabely, plaváci a myšáci. Jezdectví roč. 1983 č. 7 str. 132

Horák, Frant.: Zrádné geny. Jezdectví roč. 1984 č. 1 str. 6

Hučko, Vladimír: Vy se ptáte, my odpovídáme. Jezdectví roč. 1995, č. 2, str. 42