Podmínky chovu huculského koně v Karpatech

Užitkové vlastnosti huculského koně, kterými je především nenáročnost, nezdolná konstituce a vzhledem k velikosti neobyčejná výkonnost, nejsou pouze dědictvím po původním horském karpatském koni nebo po ostatních plemenech, které v průběhu staletí huculského koně utvářely, ale podílela se na nich v prvé řadě drsná karpatská příroda spolu s karpatským horalem, přesněji řečeno spolu se způsobem, jakým byl hucul ve své domovině chován a využíván.

Rumunský hřebčín Lucina, ve kterém byl chov huculského koně jako kulturního plemena založen, leží na východních a severovýchodních svazích Karpat, které jsou vystaveny výrazným kontinentálním vlivům. Přírodní podmínky jsou zde daleko drsnější než na naší středoevropské straně. Charakteristické jsou značné teplotní výkyvy jak v průběhu roku, tak i mezi deními a nočními teplotami. Zimy jsou tuhé, s velkým množstvím sněhu, jara krátká a léta horká, podzim dlouhý, zpočátku poměrně teplý, později mokrý a studený. Krajina v okolí hřebčína je otevřená k severu a východu, zatímco přílivu teplého vzduchu od jihu zabraňuje pásmo hor. Průměrná roční teplota je pouze 5°C, úhrn srážek 800 - 900 mm. Podstatná část pastvin se nachází v nadmořské výšce 1200 - 1600 m. Klisny byly proto připouštěny na podzim, aby hříbata narozená příštího podzimu mohla na jaře po odstavu zůstat v nižších polohách. Na poloniny byly vyháněny jen matky a starší klisničky. Zde zůstávaly celou pastevní sezonu bez přístřeší, pouze za chladného, deštivého a větrného počasí byly na noc zaháněny do lesa a při nočních mrazech byly na pastvině dokonce rozdělávány ohně, aby se koně ohřáli.

Huculský hřebčín Močarky, zřízený meziválečným Československem při hřebčinci v Turji Remety na tehdejší Podkarpatské Rusi, se co do klimatických podmínek a způsobu odchovu od původního hřebčína Lucina mnoho nelišil. Průměrné roční srážky se zde pohybují mezi 750 až 1300 m n m, průměrnou roční teplotu se nepodařilo zjistit. I zde bylo praktikováno podzimní připouštěcí období, takže matky a starší klisničky trávily léto na polonině Rovné (polonina Runa) v nadmořské výšce 1480 m. Dospělé plemenné klisny nedostávaly v letním období žádný oves. Odstávčata a ročníky hřebečků byli odchováváni na objektu Tarnica v nadmořské výšce 762 m.

Hřebčín státních lesů na Muráni byl vybudován na Muráňské planině (objekt Velká Lúka) v nadmořské výšce 900 - 1200 m. Roční úhrn srážek představuje 952 mm, průměrná teplota 5,4°C. Na objektu Velká Lúka bylo tradičně umístěno mateřské stádo klisen a plemenní hřebci. V pastevním období bylo stádo matek vyháněno na ještě výše položené pastviny, kde se klisny i hřebily. Horské pastviny byly rozptýleny mezi lesy, takže je koně vypásali za pohybu. Narozená hříbata byla nucena sledovat matku od prvního dne. Na pastvinách nebyly vybudovány stáje nebo přístřešky a ponechat samotnou klisnu s hříbětem v ohradě, do které bylo stádo zaháněno na noc, nebylo radno - v muráňských lesích žijí medvědi a vlci. Jadrnými krmivy nebyly klisny v pastevním období přikrmovány. Po změně orientace hřebčína na chov norického koně není možné výše položené pastviny pro matky s hříbaty využívat.

Státní hřebčín Topolčianky se nachází v suché a teplé oblasti, chráněné před severním a západním prouděním. Charakter klimatu dokresluje i okolnost, že hřebčín obhospodařuje několik desítek hektarů vinic. Huculský kůň byl tradičně chován na nejvýše položeném objektu Rybník (480 m.n.m.), v současné době je však huculské stádo umístěno v objektu Košiar (300 m.n.m.). Průměrné roční teploty se pohybují mezi 8,4 a 11,1 °C, na objektu Rybník bývají o 1 až 4 °C nižší. Roční strážky dosahují 427,8 až 820,6 mm. V topolčianském chovu je využíváno jak jarní, tak podzimní připouštěcí období. Klisny se hřebí v porodnicích, po připuštění se klisna s hříbětem vrací do stáda. V pastevním období jsou klisny přikrmovány ovsem s přídavkem minerálů. Na noc a v poledních vedrech je stádo zaháněno do stájí.

Pro úplnost jsou uvedeny i některé údaje klimatických podmínek krkonošského chovu Farma Hucul, s.r.o., v Janově Hoře: Průměrná roční teplota je zde 6°C, pastviny se nachází ve výškách 520 - 1050 m.n.m. Objekt pro ustájení hříbat je položen v n.v. 1020 m. Pražský Hucul-club vystřídal za dobu své existence celou řadu objektů. Základní objekt statek Zmrzlik (Praha 5 - Řeporyje) leží v nm.v. 330 m, průměrná roční teplota je zde 10°C a roční úhrn srážek do 500 mm. Z postupně získaných (a opět ztracených) detašovaných objektů byla klimaticky nejvhodnější základna v Malé Morávce (Jeseníky), využívaná v letech 1975 - 1981 (nm.v. 720 m, roční průměr teplot 5 - 6 °C, roční úhrn srážek 800 - 900 mm). Objekty v Mezihoří u Vysokého Chlumce (1981) a v Nouzově u Unhoště (1982-1984) leží v nm.v. 500 m., statek Hubenov u Kralovic na Plzeňsku (1984 - 1995) se nachází v nm.v. 520 m. Současným mimopražským centrem Hucul-club je farma Laka poblíž obce Ráj u Mšena (severně od Mělníka, 340 m.n.m, průměrná roční teplota 7 - 8 °C, 550 - 600 mm ročního úrhnu srážek). Jednotlivými chovateli je huculský kůň v zemském chovu českých zemí chován ve všech klimatických oblastech. Největší chovatelská oblast vznikla v průběhu poslední čtvrtiny 20. stol. např. v Polabí v okolí Kolína a Pardubic. Způsob chovu se v ničem neliší od chovu ostaních plemen koní a ve většině případů jde pouze o stájový odchov.

Informace o klimatických podmínkách polského huculského hřebčína Šiary se nepodařilo získat. Hřebčín se nachází na polské straně hor severně od Bardějova ve směru na Gorlice v blízkosti města Gladyszów. Z mapy lze vyčíst pouze údaje týkající se asi 20 km severozápadně se nacházející hory Watkowa (847 m.n.m.).

V Maďarsku byla pro huculského koně údajně zřízena ZOO Budapešť rezervace v blízkosti obce Aggtelek ležící jižně od Rožňavy, kde se nachází maďarská součást Domnických jeskyní. Nadmořská výška nejbližšího vrcholu je 502 m. Bližší informace nejsou k dispozici.

O chovu huculského koně na území Ukrajiny, t.j. na někdejší Podkarpatské Rusi, v Haliči a ukrajinské části Bukoviny není nic bližšího známo. Podle náhodně získaných informací je zde sezonní pastevně-poloninský způsob chovu domácích zvířat (včetně koní) doposud praktikován, nakolik však jde o koně blízké huculskému koni nelze posoudit.

Typické vlastnosti karpatského koně nebyly jen výsledkem klimatických podmínek hor, ale i způsobu jejich chovu a odchovu. V neposlední míře byly ovlivněny i jejich ekonomickým využitím, tedy požadavky, které byly karpatskými horaly na tyto koně kladeny.

Nahlédneme-li do statistických výkazů neziválečného Československa z r. 1930 (Koubek 1937), zjišťujeme, že počet koní připadající na 100 ha zemědělské půdy byl kupodivu v Čechách větší (7,0 koní/100 ha) než v horských oblastech Podkarpatské Rusi (6,3 koní/100 ha). Avšak zatímco v Čechách vykazovala nejvyšší stavy koní hospodářství malých a středních rolníků obhospodařujících výměru 10 až 20 ha (10,5 koní/100 ha), v karpatských hospodářstvích připadal největší počet koní na rolníky vlastnící minimální výměru půdy (do l ha). Pro ilustraci: Pokud by vlastníci zemědělské půdy do 1 ha utvořili společné hospodářství o výměře 100 ha, nemělo by takto vytvořené družstvo v Čechách ani 3 koně (2,7 koní/100 ha), zatímco na Podkarpatské Rusi by to bylo téměř 15 koní (14,9 koní/100 ha)! Jak jen bylo možné, že právě nejchudší rolníci v nejchudších krajích si mohli dovolit vydržovat koně, ačkoliv jej pro práci ve vlastním hospodářství mohli využít jen několik dní (ne-li hodin) v roce?

Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: Problém karpatského rolníka nespočíval v tom, jak uživit koně, ale v tom, jak zajistit základní životní potřeby pro sebe a svoji rodinu. Ve splnění tohoto úkolu mu měl dopomoci právě kůň. Ačkoliv se Karpaty (ostatně jako všechny hory) vyznačují nedostatkem zemědělské půdy, zejména půdy orné, na rozdíl od zemědělsky vyspělých oblastí zde byl dostatek pastvin. Společné obecní pastviny byly sice zanedbané a zarostlé křovinami, přesto však umožňovaly chov dobytka (a tedy i koní) rolníkům, kteří by z vlastní půdy koně nikdy nemohli uživit. Skutečným bohatstvím hor jsou ovšem lesy a zdrojem obživy karpatského horala byla především těžba dřeva a jeho doprava z hor do nížin. Povoznické práce byly prováděny jak pro obchodníky se dřevem, tak ve vlastní režii. Dřevo získal karpatský horal levně z obecních nebo státních lesů (pokud nešlo přímo o dřevo kradené) a v nížnách desítky kilometrů vzdálených je prodával nebo vyměňoval za zemědělské plodiny jako obilí, kukuřici, zelí nebo dokonce seno a slámu. Takový obchod mohl ovšem provozovat pouze ten, kdo měl vlastní koňský potah (Koubek 1937). Cesty vedoucí z hor mají pochopitelně spád směrem k nížinám a tak výkonnost koní nebyla při tomto obchodu rozhodující. Limitujícím faktorem byla spíše nosnost vozu a stav cest, které byly tradičně velmi špatné, protože vedly podél potoků a řek a byly soustavně ničeny přívalovými vodami. Přesto povozníci nakládali na vůz tažený párem koní náklad o hmotnosti 1100 až 1300 kg (t.j. 7 - 8 kusů proschlých smrkových klád o délce 5 m a průměru 30 cm) a na vůz tažený jedním koněm náklad o hmotnosti 700 až 900 kg (t.j. 4 - 5 klád), přičemž cestu 40 - 50 km tam i zpět vykonali za den a noc (Veselý, 1925). Při odpočinku přehodili koním nanejvýš seno a i to jen tehdy, nebylo-li možné nechat koně někde u cesty napást. Karpatský koník nebyl zdánlivě nijak zvlášť výkonný. Jeho typickou vlastností byla skromnost a vytrvalost, současně však i nezdolná tahavost a schopnost podat v případě potřeby až neuvěřitelný výkon. Na cestách z hor do údolí totiš nechyběly ani krátké, ale o to obtížnější úseky s protispádem a pokud vůz uvízl v bahně, bylo jej nutno vyprostit stůj co stůj. Tyto vlastnosti má huculský koník v takové míře, že mu nemohla konkurovat žádná jiná plemena karpatských hor (včetně hor slovenských), ať už to byl malý arab a lipicán nebo polský konik.

O pracovitosti huculských koní máme vedle legend k dispozici i objektivní měření, které bylo provedeno ve 20. letech ve státním hřebčinci v Nitře (Veselý 1925). Spřežení hřebců zde chovaných plemen byla zapřažena do prázdného vozu (770 kg vč. kočího) a po překonání vzdálenosti 10 km volnou jízdou bez pobízení byla vypočtena průměrná rychlost. Po zatížení vozu nákladem 10 q byla jízda opakována, vypočtena průměrná rychlost a zjištěn rozdíl průměrné rychlosti při jízdě naprázdno a jízdě s nákladem (viz tabulka). Opakovanými pokusy bylo dosaženo stejných výsledků - huculští hřebci nejenže urazili se zatíženým vozem dráhu delší než ostatní plemena, ale jako jediní překonali i sami sebe a bez pobízení táhli náklad větší rychlostí než prázdný vůz. Obdobný pokus provedený v prešovském hřebčíně (Zbořil 1925) potvrdil, že huculské koně povzbuzuje zatížení nákladem k vyššímu výkonu. Ochota huculských koní k práci byla ostatně všeobecně známa a perzonál hřebčinců v Nitře, Prešově a Tuřích Remetách si ke zdolání největších nákladů zásadně vybíral huculské hřebce, třebaže tu byli k dispozici zdánlivě daleko výkonější potahy polokrevných hřebců nebo hřebců plemene Nonius.

Vedle povoznických prací měl karpatský koník nezastupitelnou úlohu i v horském zemědělství a bez nadsázky lze říci, že bez něj by nebylo osídlení Karpat možné. Pro nedostatek orné půdy a převládající podíl pastvin bylo horské zemědělství založeno hlavně na živočišné výrobě, t.j. chovu dobytka a ovcí jak pro maso, tak mléko. Pozemky v údolích, které bylo možno využít jako ornou půdu nebo louky, byly ve vlastnicví jednotlivých gazdů, základem karpatského zemědělství však byly především společné pastviny. Část pastvin se nacházela v blízkosti obcí na úbočích hor. Ty sloužily k pastvě dojných krav nebo tažných koní a tato zvířata se vracela na noc do svých stájí. Pro východní Karpaty je však charakteristický jiný typ pastvin. Nad horní hranicí lesa v nadmořských výškách nad 1200 m pokrývají hřebeny hor horské louky - poloniny. Jejich vlastníkem byl v převážné míře stát, který zde umožňoval rolníkům za symbolický poplatek společnou pastvu zejména ovcí a mladého dobytka. Poloniny byly od obcí vzdáleny často i desítky kilometrů neschůdných horských stezek, vedoucích nepřístupnými pralesy a překonávajících převýšení několika set metrů. Klimatické podmínky polonin jsou drsné. Časté jsou zde mlhy, mnohadenní deště a i v létě nejsou vzácné sněhové přeháňky a koncem léta časný mráz. Zato kvalita pastevního porostu je na poloninách mimořádně dobrá - pastevní porost obsahuje výhradně nízkostébelné trávy a aromatické byliny. Vysokohorská pastva prospívala zejména mladým zvířatům. Poloniny sice zaujímají plochá temena hor, jejich okraje se však prudce svažují k okrajům pralesů. Právě tady byly vybudovány koliby a salaše, kam byla zvířata zaháněna na noc. Každodení pohyb po svazích tak napomíhal k rozvoji dechového, oběhového a pohybového aparátu zvířat. Na rozšíření hrudníku a zmnožení červených krvinek měl příznivý vliv i řídký a zcela bezprašný vzduch. Poloniny tak ovlivnily celkovou tělesnou stavbu huculského koně - zvětšily objem hrudníku a šířkové míry vůbec, zkrátily a zesílily končetiny, napomohly rozvoji svalstva. Huculský kůň se tak odlišil od jiných příbuzných plemen jako je polský konik nebo moldavský kůň. Kladný vliv měl bezpochyby i sezonní odchov v různých nadmořských výškách, doplněný jinde v Evropě dávno už neexistující formou přirozeného výběru. Ten zde představují nejen drsné klimatické podmínky, ale i velké šelmy. Ze zalesněných strží, hluboko zasahujících do plání polonin, totiš vycházeli a dodnes vycházejí na pastviny vlci, nebezpeční hlavně ovcím a hříbatům, a také medvědi, kteří škodili a škodí zejména hovězímu dobytku. Při obraně před jejich útoky byli koně odkázáni sami na sebe, na své instinkty a smysly. Odtud pak pramení ona známá tvrdohlavost huculských koní, která však není nic jiného než po generace vštěpená nutnost samostatného rozhodování. Když bylo nejhůř, byl hospodář daleko a kůň si musel poradit sám. Nelze se tedy divit, spoléhá-li hucul více na vlastní úsudek než na povel kočího nebo jezdce.

Pastva na poloninách byla omezena pouze na letní měsíce. Ve snaze o zašetření údolní pastvy pro podzimní období sem byl vyháněn veškerý dobytek (s výjimkou dojných krav pro každodenní potřebu mléka) včetně koní, kterých právě nebylo v hospodářství třeba. Pokud pak chtěl gazda znovu zapařahat, musil za nimi na poloninu, najít je a chytit. Ale i koně volně vypuštění v údolí věděli víc než dobře, kde najdou nejlepší pastvu a nerušený odpočinek a často odcházeli na poloniny sami. Cestu na poloniny znali víc než dobře, protože sem docházeli pro mléko a sýr. Na prázdném nákladním sedle se tak na poloniny dostal gazda nebo jeho žena a koně na poloniny vodily i děti. Jsou popisovány i případy, kdy kůň dokázal dojít na poloninu a zpět i sám. Zatímco ve střední Evropě byla jízda na koni již po staletí nepsanou výsahou šlechty (německý výraz Reiter - jezdec je téměř shodný s výrazem Ritter - rytíř), ve východních Karpatech byl jezdcem prakticky každý. Velké vzdálenosti, neschůdné horské stezky a jen zřídka udržované údolní cesty ani jinou možnost nepřipouštěly. Na koních jezdili muži i ženy od dětství do pozdního stáří a to nejen na poloniny a na trh, ale také do kostela, na svatby a pohřby i do každodenní práce na pole, louku či paseku. Karpatští horalé tak šetřili čas a síly (ženy za jízdy mnohdy i předly nebo dokonce kojily) a horský koník je přenesl i tam, kam by se pěšky sotva kdo odvážil.

Za všechnu tu námahu byl karpatský koník po práci vypuštěn na nejbližší loučku, aby se sám napásl a bylo-li práce mnoho, nezbylo než nasytit se v noci. Při své práci se musil zpravidla obejít bez podkov a vzácné mu bylo i hřbílko a kartáč. Zimu přečkal spolu s dobytkem v těsné stáji při nejhorším seně nebo i slámě a oves většina z nich nepoznala nikdy. Na jaře pak, vyhublý a zesláblý, se musil rychle zotavit na pastvě, dřív než jej gazda zapřáhl bez ohledu na jeho kondici i do té nejtěžší práce. Za těchto podmínek prodělávaly klisny i období březosti a odchovávaly svá hříbata. Byl to jedině huculský koník, který zde dokázal nejen přežít, ale za uvedených podmínek se vyvinout v sice drobného, zato ale houževnatého koníka, schopného všech druhů prací, které zde v horách přicházely v úvahu. Jeho předností byla nezdolná konstituce, umožňující odolávat extrémnímu zatížení bez předchozího treninku, aniž by kůň zcela zchromnul, zdušněl nebo mu vypovědělo srdce. Jen huculský kůň dokázal navzdory tomu, že byl zapřahán už jako sotva odrostlé hříbě, pracovat i ve věku, kterého se většina kulturních plemen ani nedožívá. Je popsám případ spřežení 33 let starých klisen vykonávajících veškerou práci v hospodářství, přičemž jedna z nich měla při sobě i hříbě. Vlastnosti huculských koní vynikly mimo jiné v obou světových válkách. Ve frontou devastované krajině byli totiš koně často krmeni jen kůrou, rákosem nebo došky ze střech selských stavení. Ale i tam dokázali huculští koně nejen přežít, ale vykonávat ty nejtěžší práce (např. tahat děla), zatímco koně ostatních plemen houfně hynuli.

Zcela specifickou kapitolou chovu horských koní byl způsob, jakým byla prováděna plemenitba. Při společné pastvě zde docházelo ještě v průběhu dvacátého století k volnému výběru rodičovských párů. Povinnost uznávacího řízení před zařazením hřebce k chovu byla sice v habsburské monarchii zavedena už před přičleněním Haliče (r. 1772) a Bukoviny (r. 1774), do odlehlých karpatských údolích však pravomoc úřadů zasahovala opožděně a nedůsledně. Připouštěcí stanice s licentovanými státními hřebci byly daleko a hřebci na ně přidělovaní nebyli u karpatských horalů oblíbeni. Hříbata po polokrevných hřebcích a hřebcích plemene Nonius ve skrovných horských podmínkách obvykle zcela zakrněla. Slabé a potřebám rolníků nevyhovující potomstvo dávali i malí arabové a lipicáni, kterými byly horské stanice v domovině huculského koně nejčastěji obsazovány. Majitelé klisen ostatně sotva kdy vážili několik desítek kilometrů dlouhou cestu jen proto, aby byla jejich klisna připuštěna státním hřebcem, jestliže mohla být oplodněna na společné pastvě. Vlastníci nelicentovaných hřebců byli sice tvrdě postihováni a úřady čas od času zasáhly formou nucené kastrace hřebců v soukromém vlastnictví, obvykle však tím bylo dosaženo pravého opaku: Namísto přirozeného výběru, kdy klisnu oplodnil nejsilnější hřebec, se při rozmnožování uplatnili nedospělí hřebečci. Jejich vlastnictví bylo právně nepostižitelné a chovatelská morálka karpatských horalů nebyla na té výši, aby hřebečkové byli včas kastrováni nebo vyloučeni ze společné pastvy. Ještě horším řešením pak bylo, pokud po zásahu úřadů nezůstal v obci vůbec žádný hřebec. Dříve nebo později přivedl některý z gazdů do obce jakéhokoliv hřebce (bez ohledu na jeho chovnou hodnotu a plemennou příslušnost) a ten pak měl na společných pastvinách neomezené pole působnosti. Ale i chovatel který měl zájem na odprodeji hříběte pro potřeby armády a přivedl svou klisnu desítky kilometrů ke státnímu hřebci mohl být odmítnut, pokud hřebec toho dne již připouštěl. Na zpáteční cestě pak připustil klisnu jakýmkoliv hřebcem nebo hřebečkem a napříště se na stanici už nevypravil vůbec.

Vojenské remontní komise brzy seznaly, že nejlepší materiál pro potřeby horských jednotek bylo možno získat v těch nejodlehlejších oblastech, kam vliv jak úřadů, tak jiných plemen zasahoval nejméně. Výkup remont však odčerpával nejlepší chovný materiál a na devastaci chovu se podílel i export především do Anglie, kde byli huculští koně podle blíže nepodložených zpráv využíváni k zušlechtění plemen pony. Vojenská správa ve snaze zamezit úpadku rolnického chovu a podpořit jej kvalitními plemennými hřebci přistoupila ke zřizování připouštěcích stanic i v těchto oblastech. Protože však nebylo možno zajistit dostačující počet odpovídajících huculských hřebců výkupem z rolnického chovu, došlo v r. 1958 k založení huculského hřebčína Lucina a tím k počátkům chovu huculského koně jako kulturního plemena.

Huculský kůň (tak jak ho známe) by za jiných podmínek než jaké byly dány drsnou karpatskou přírodou a svérázným způsobem chovu ani vzniknout nemohl. Bohužel však musíme předpokládat, že ve zlepšených (t.j. z hlediska středoevropského chovatele normálních) podmínkách chovu musí původní vlastnosti huculského koně dříve nebo později zaniknout. Ze skromného pastevního koně se tak nutně stává kůň ovesný. Přesto však máme zájem na tom, aby nedocenitelné vlastnosti huculského koně byly v co největší míře zachovány. Jednou z reálných cest je soustavné doplňování plemenného materiálu zemského chovu (t.j. především plemenných hřebců) z chovatelských center s odpovídajícími klimatickými podmínkami. V České republice tento předpoklad splňuje pouze krkonošský chov. Zdrojem importu elitního plemenného materiálu je pro nás především topolčianský hřebčín. Ačkoliv klimatické podmínky tohoto chovu nejsou pro toto plemeno ideální, nespornou předností je odborná úroveň plemenářské práce a zejména v posledních letech praktikované a soustavně se opakující importy hřebců příp. i klisen z původní domoviny huculského koně - bukovinských Karpat.

Tab.: Průměrná rychlost spřežení koní uvedených plemen (Veselý, 1925)

Literatura:

Hučko, Vladimír: Přízpěvek k výzkumu huculského koně se zřetelem k poměrům na Slovensku. Vysoká škola polnohospodárská, Nitra 1956.

Koubek, Karel: Chov koní na Podkarpatské Rusi. Ministerstvo zemědělství, Praha 1937

Komárek, Julius: Lovy v Karpatech. Vydavatelství Čin, vydání druhé, Praha 1943

Komárek, Julius: Prázdniny v pralesích. Albatros, Praha 1977

Veselý, Josef: Náš teplokrevník. Nakl. Neubert, Praha 1925

Zbořil, Jan: Význam koně huculského pro vrchoviny a jeho chov na Slovensku. Vysoká škola veterinární, Brno 1925
 

Fotografie:

1/ Spřežení huculských hřebů (podsední 453 Goral, náruční 456 Goral) - zřejmě naaranžovaná fotografie

Foto Bruner-Dvořák, in: Šulc, Karel: Zajatá krása. Jednotný svaz českých zemědělců, Praha 1946

2/ Huculští hřebci jako soumaři pro nákladní a osobní dopravu (přední 453 Goral, zadní 456 Goral)

Foto Bruner-Dvořák, in: Šulc, Karel: Zajatá krása. Jednotný svaz českých zemědělců, Praha 1946

3/ S berbenicemi na hřbetě koně se chodí na poloniny pro máslo

Foto Komárek, Lovy v Karpatech

4/ Huculka Vasilena Namňak na koni. Foto Komárek, Lovy v Karpatech

5/ Huculští koně na Dodiasce (polonina severně od Velkého Bočkova, Podkarpatská Rus). Foto Komárek, Lovy v Karpatech

6/ Nelicentovaný hřebec na svodě v Chustu. Foto Koubek, Chov koní na Podkarpatské Rusi

7/ Huculský kůň na pastvě. Foto Keller, in: Adametz, Leopold: Chov domácích zvířat. Ministerstvo zemědělství ČSR, Praha 1925

8/ Lovec táhne do hor. Foto Komárek, Lovy v Karpatech