Linie Gurgul v chovu huculského koně

Jezdectví 2001/3/26 Ing. Jaroslav Radvan

V roce 1922 převzal nově vzniklý československý stát část někdejšího rakousko-uherského elitního stáda huculských koní. Byli to především hřebci Ghoral I (nar. 1913 Radovec-Luczina po Ghoral z 8 Hroby, v chovu ČSR 1922 - 1937) a Hroby I (nar. 1905 Radovec-Luczina po Hroby z bukovinské zemské klisny pravděpodobně po otci 79 Taras, v chovu ČSR v letech 1922 - 1934) a dále pak 15 klisen, 8 klisniček a 8 hřebečků, vesměs (až na jednu klisnu po Miszka I) linie Goral a Hroby.

Huculské stádo bylo přechodně umístěno v nově vybudovaném hřebčíně v Topolčiankách, odkud bylo r. 1923 přesunuto do rovněž nově zřízeného hřebčince Turji Remety na Podkarpatské Rusi. Část stáda pak byla v r. 1926 spolu s hřebcem Hroby I vrácena topolčianskému hřebčínu a umístěna v Sebeslavcích (severně od Turčianských Teplic), od r. 1927 opět v Topolčiankách. V r. 1936 byli i tito koně definitivně přesunuti do Tuřích Remet, kde byl už v r. 1928 pro chov hucula zřízen hřebčín Močarky.

Od samého počátku byl československý chov postaven před problém zužující se genetické základny. Řešení bylo o to obtížnější, že nově vzniklý chov byl odříznut od tradičních chovatelských oblastí Haliče a Bukoviny, které připadly Polsku a Rumunsku. Třebaže v průběhu dvacátých a třicátých let vykoupil stát na území Slovenska a Podkarpatské Rusi celou řadu typově odpovídajících hřebců a několik dalších bylo zakoupeno i v Polsku, uplatnili se tito plemeníci pouze v zemském chovu. V topolčianském stádě byl využit pouze jediný z nich a to hřebec Gurgul, který zde založil novou československou linii huculského koně.

Hřebec Gurgul (nar. 1924) byl zakoupen jako odstávče od rolníka Andreje Pokše v obci Pichné nedaleko Sniny a odchován na statku Maria, který si stát pronajal jako hříbárnu od cukrovarenské společnosti Oroska (dnes Pohronské Rusovce). O původu tohoto hřebce nejsou známy žádné bližší údaje. S určitou pravděpodobností se však můžeme domnívat, že šlo o potomka zemského plemeníka 452 Goral - 11, který působil v r. 1923 na připouštěcí stanici ve Snině. V literatuře se však setkáváme i s jiným - zřejmě nesprávným - údajem o jeho narození v obvodu připouštěcí stanice městečka Zabie poblíž Kolomyje v Haliči, tedy z oblasti tradičně nejvyspělejšího chovu. V tomto případě by se mohlo jednat o potomka zemského plemeníka 410 Goral - 4, který byl na tuto stanici v příslušných letech opakovaně přidělován. Nedochovaly se ani údaje o původu příp. alespoň exteriéru matky hřebce Gurgul. Nákupní komise však nepochybně posuzovala kvalitu odstávčete i podle ní a klisna tedy musela odpovídat požadovanému standardu a to tím spíše, že její potomek byl zařazen jako kmenový hřebec hřebčínského stáda, aniž by byly jeho kvality nejdříve ověřeny v zemském chovu. Nelze ani vyloučit její původ z chovatelsky vyspělých oblastí Haliče nebo Bukoviny. V počátcích I. světové války (1914 - 1915) pronikla totiž ruská armáda do severní části východního Slovenska a zdecimovaný stav rolnických koní této oblasti byl doplňován materiálem nejrůznějšího původu vyřazeným armádou z koňských lazaretů, tedy i koňmi, které válečné události mohly přivést na území Slovenska z východu.

Hřebec Gurgul působil jako kmenový hřebec - pepiniér v topolčianském stádě od r. 1927 až do r. 1936, kdy byl topolčianský chov sloučen s chovem v Turji Remety a stádo bylo (spolu s právě zařazeným hřebcem Hroby III, nar. 1923 v Topolčiankách po Hroby I z 64 Goral - 14) přesunuto na Podkrapatskou Rus. Zde pokračoval hřebec Gurgul (spolu s hřebci Goral I, Goral II, Hroby III a zřejmě i Gurgul I - Turji Remety) v chovu nejméně do r. 1938.

Obsazením Podkarpatské Rusi Maďarskem v r. 1938 bylo celé huculské stádo pro náš chov ztraceno, slovenský stát však už v r. 1939 topolčinský chov obnovuje v počtu 10 matek (5 klisen po Hroby I a 5 klisen po Gurgul), původně rozprodaných jako druhořadé a nadbytečné a přiřazuje k nim ze zemského chovu jako pepiniéry hřebce Goral III (nar. 1929 v Turji Remety po Goral I z 17 Hroby I - 8, který v topolčianském stádě působil již v r. 1935 - 1936 a poté v r. 1939 - 1942) a Gurgul I - Topolčianky (nar. 1933 v Topolčiankách po Gurgul z 235 Hroby, kmenový hřebec v letech 1940 - 1941; není totožný s Gu I - Turji Remety!).

Přechod fronty v r. 1945 topolčianský hřebčín těžce poznamenal. Huculské stádo sice ztratilo jen 2 z 11 klisen a 1 z 13 hřebečků, pozbylo však 7 z 10 klisniček a postupující Rudá armáda spolu se všemi ostatními plemennými hřebci odvedla jako jezdecké koně i oba huculské plemeníky Goral IV (nar. 1934 zřejmě v Turji Remety po Goral I z 56 Hroby I, kmenový hřebec v letech 1943 - 1944) a Gurgul II (nar. 1933 v Topolčiankách po Gurgul z 269 Hroby I - 4, kmenový hřebec v letech 1943 - 1944). Byli nahrazeni bigorajsko-arabským křížencem Javor (původní jméno Bachmat, nar. 1941 v Polsku po Tarpan z Wacia, kmenový hřebec v letech 1946 - 1952) a hřebcem Hroby IV (nar. 1928 v Topolčiankách po Hroby I z 213 Goral I - l, kmenový hřebec v letech 1946 - 1948), kterého v r. 1949 vystřídal pepiniér Gurgul III (nar. 1933 v Topolčiankách po Gurgul z 278 z Hroby I - 2, kmenový hřebec v letech 1949 - 1957). Počet matek byl doplněn o 7 klisen z chovu hraběte Pálffyho v Březnici u Příbrami - o historii březnického chovu bohužel není nic bližšího známo.

Hodnocení vlivu hřebce Gurgul na chov a zušlechtění huculského koně ze strany tehdejších odborníků bylo přinejmenším rozpačité. Hřebec byl hodnocen jako málo typický a byl mu vytýkán slabší fundament, dlouhý měkký hřbet a špatně vázaná bedra. Tyto nedostatky přenášel i na své potomstvo, přesto se podařilo z jeho 47 synů a 26 dcer zplozených v Topolčiankách vybrat a do chovu zařadit celou řadu koní. Kladně byly hodnoceny zejména klisničky narozené v Topolčiankách, kdežto potomstvo narozené v Turji Remety bylo údajně horší. S odstupem času je však nesporné, že zařazení hřebce Gurgul do topolčianského stáda splnilo očekávání. Bylo tak zabráněno důsledkům zúžení krevní základny do té míry, že se tento chov obešel bez zařazení dalších huculských hřebců narozených mimo toto stádo (opomineme-li nevydařený pokus s hřebcem Javor) až do poloviny 50. let (Goral VII, nar. 1949 Luczina - Rumunsko, Topolčianky 1957, v slovenském zemském chovu zařazen jako 490 Goral V - 6; Goral VIII, nar. 1944 Luczina - Rumunsko, Topolčianky 1957 - 1961; Goral IX, nar. 1947 Turji Remety - Zakarpatská Ukrajina, Topolčianky 1958 - 1959, v slovenském zemském chovu zařazen jako 408 Bajan). Hřebec Gurgul se stal zakladatelem úspěšné linie huculského koně, která se v chovu někdejšího Československa udržela doposud a v současné době zde převládá. Kvalita této linie je dnes zcela souměřitelá s původními huculskými liniemi Goral a Hroby.

Pro úplnost je však třeba uvést, že např. Hackl, autor nejucelenější monografie o huculském koni vůbec (Hackl, Ernst: Der Berg-Tarpan den Waldkarpathen genannt Huzul, 1938), se domnívá, že Gurgul nebyl pro chov huculského koně žádným přínosem. Koubek, autor publikace Chov koní na Podkarpatské Rusi v letech 1910 - 1934, nebere existenci Gurgula na vědomí vůbec a k osvěžení krve huculského koně navrhuje využít koní karabašských a kabardinských. Zuda (Chov koní - skriptum, 1954) uvádí hřebce Gurgul (spolu s hřebci Javor a Smotřec) v souvislosti se smíšením hucula s polským (bilgorajským) konikem, které znamená vždy oslabení kostry a odchýlení od původního typu. V horských koních československé části Karpat ostatně vidí značný podíl právě polského konika.

Mimo území bývalého Československa se linie Gurgul nerozšířila. V letech 1934 - 1937 byl jeden z hřebců této linie zařazen v hřebčínu Luczina (Rumunsko) jako kmenový hřebec Gurgul (nar. 1930 v Topolčiankách po Gurgul z 70 H I - 3), avšak jeho linie se v hřebčíně neudržela. Do Polska byl v r. 1959 exportován hřebec 632 Gurgul Cukor (nar. 1953 na Muráňi po zemském plemeníku 501 Gurgul z 18-466 Žinka). O významu uvedených hřebců alespoň pro zemský chov Rumunska a Polska nejsou k dispozici potřebné informace, stejně tak ani o výsledcích dalších exportů (např. prodej několika plemenných koní Hucul-clubem na Zakarpatskou Ukrajinu Nadvorňanskému lesokombinátu Prikarpatles, uskutečněný v r. 1987).

Pokračovatelem linie Gurgul se nestal žádný z jeho synů zařazených jako kmenoví hřebci topolčianského hřebčína, ale zemský plemeník 290 Gurgul - 3 (nar. 1932 v Topolčiankách po Gurgul z 290 Hroby I - 1). Ten působil v letech 1950 - 1956 v hřebčíně státních lesů na Muráni a jedním z 88 jeho potomků v tomto chovu byl hřebec 636 Gurgul Edo (nar. 1955).

Matka hřebce Gurgul Edo, 7 Žinka (nar. 1939), byla v r. 1950 vykoupena spolu s dalšími 136 klisnami ze zemského chovu východního Slovenska při vytvoření základního stáda hřebčína státních lesů na Muráni. V muráňském stádu matek byla však známa (podobně jako řada jiných koní a to nejen v tomto chovu) pod jiným jménem a to Slepka a pod tímto jménem je uváděna i v některých listech o původu svých potomků. Jako jedna z mála muráňských klisen byla označena výžehem, který je popisován jako m/R příp. je uváděna jako "rumunská klisna s výžehy". V rodokmenech jejích potomků bývá zapsán i její původ po hřebci 289 Hroby I - 1, který byl však zemským plemeníkem československého chovu. Uvádí se i plemenné číslo této klisny (18-466).

Hřebec 636 Gurgul Edo byl v r. 1960 zařazen jako plemenný hřebec v muránském hřebčíně a v r. 1961 ve šlechtitelském hřebčíně v Horňanech - Zlobinách. V r. 1962 krátce působil v topolčianském stádě jako Gurgul IV. Poté byl vrácen na muránský hřebčín. V následujících letech, ve kterých byl chov huculského koně na Muráni redukován téměř až k zániku, byl v r. 1965 ze stavu státních plemeníků vyřazen a odprodán hřebčínu, kde byl od r. 1968 veden jako hřebec "soukromně vybraný" s. v. Edo. V říjnu 1972 byl zakoupen spolu se čtyřmi klisnami (jejichž počet byl doplněn v následujícím roce na 10) organizací TIS Hucul-club a dal tak základ nově zřízenému chovu na statku Zmrzlík v Řeporyjích u Prahy jako s. v. Gurgul Edo.

Otázka totožnosti zemského plemeníka 636 Gurgul Edo s topolčianským pepiniérem Gurgul IV je sporným bodem v původu velké části huculských koní chovaných na území bývalého Československa. Případy, kdy se zemský plemeník stává kmenovým hřebcem nebo je kmenový hřebec přeřazen do zemského chovu, jsou ostatně běžné i u jiných plemen. Kuriozní záměna jmen 7 Žinka za 7 Slepka (vyskytující se jak v listech o původu potomků, tak i v plemenné dokumentaci samotného hřebce) však identifikaci zemského plemeníka 636 Gurgul Edo s kmenovým hřebcem Gurgul IV značně komplikuje. Že se však jedná o jednoho a téhož koně jednoznačně potvrzuje popis tohoto hřebce, kdy je jak v topolčianském registru, tak v osvědčení o původu vystaveném při prodeji Hucul-clubu uváděno shodné označení výžehy (pravé sedlo: 65, levé sedlo: 290 Gu, tedy: "65. hříbě po zemském plemeníku zákl. č. 290 Gurgul").

Prostřednictvím potomků hřebce 636 Gurgul Edo resp. Gurgul IV se linie Gurgul rozvětvuje do několika směrů, zastoupených jak v České, tak i ve Slovenské republice.

1. Větev topolčiansko-krkonošská

Tato větev se odvíjí od topolčianského pepiniéra Gurgul V (nar. 1963, Topolčianky, po otci Gurgul IV z matky 727 Goral IV - 7, importované z Rumunska). Hřebec působil v topolčianském chovu v letech 1967 - 1979 a stal se zde otcem 9 zemských plemeníků, z nichž 4357 Gurgul V - 32 (nar. 1976 z matky 207 Goral X - 25) byl v letech 1980 - 1984 topolčianským kmenovým hřebcem Gurgul VI a 4189 Gurgul V - 2 Uran (nar. 1969 z matky 736 Gurgul III - 8) dlouholetým plemeníkem Hucul-clubu Praha. V r. 1980 byl Gurgul V jako vyřazený z chovu odprodán Českému svazu ochránců přírody Praha - 11, organizace Hucul, pro nově zřízený chov st. statku Vysoká nad Jizerou jako s. v. Gurgul IV - 2. Protože však byl na farmu Janova Hora přivezen v poslední den uvedeného roku, je zde znám spíše pod jménem Gurgul Silvestr. Od r. 1982 je pak v seznamu státních hřebců uváděn jako 341 Gurgul IV - 2 s. v. Počet jeho do chovu zařazených synů zde doplnili 598 Gurgul Goro (nar. 1993 Janova Hora, z matky 5 - 798 Oušor Akéla), 608 Gurgul Grep s.v. (nar. 1992 Janova Hora, z matky K 106 Goral XII - 8 "Bludička") a 488 Gurgul Odest (nar. 1989 Radovesnice z matky K 47 Oušor Klárka).

2. Větev košicko-šumavská

V 60. letech, kdy hřebec Gurgul Edo působil v chovu hřebčína státních lesů na Muráni, byl huculský chov redukován ve prospěch produkce užitkových kříženců a chovu chladnokrevných koní. Do zmenšujícího se huculského stáda bylo přesto zařazeno několik jeho dcer. Jediným jeho synem, který byl na Muráni využit v chovu, byl s.v. Gurgul Stano 636 - 22 (nar. 1969, z matky 429 Hilda - 11 po otci 490 Goral V - 6 (import z Rumunska), uvádí se však i klisna 486 Irka - 16 po otci 632 Gurgul Cukor). V r. 1973 byl spolu s 10 klisnami odprodán Vysoké škole veterinární v Košicích. Gurgul Stano na Muráni zanechal několik dcer a hřebečka Artura, který byl v r. 1972 zakoupen spolu se 4 klisnami Dr. Hrabánkem pro jeho chov u Hartmanic na Šumavě a později vykoupen st. hřebčincem v Písku a zařazen jako 82 Gurgul Artur (nar. 1972 na Muráni po s.v. Gurgul Stano z 488 Ica - 18, klisny po 349 Oušor). Produkty chovu Dr. Hrabánka jsou m. j. plemenní hřebci 119 Gurgul šumavský - 1 (nar. 1977 z 811 Mina, klisny po 349 Oušor), 140 Gurgul šumavský - 2 (nar. 1978 z 338 Gamma - 25, klisny po 3 Hroby - 46)

a zejména pak pepiniér topoločianského hřebčína Gurgul VII (nar. 1979 z 811 Oušor Mina, Topolčianky 1985 - 1992), který krátce předtím působil jako zemský plemeník 4327 Gurgul šumavský - 3 v slovenském zemském chovu a později (pod stejným základním číslem!) i v České republice.

3. Větev muráňsko-řeporyjská

Po zakoupení Hucul-clubem zplodil Gurgul Edo spolu s muráňskými klisnami vedle řady dcer zapsaných do plemenných knih i tři chovné hřebce. Byli to hřebci Gurgul Aster (nar. 1973 z klisny 1 Colga Gurgul), Gurgul Benet (nar. 1974 z klisny 4 Edda Gurgul) a Gurgul Baltis (nar. 1974 z klisny 7 Tuba Oušor). Protože však potomkům hřebce Gurgul Edo bylo v tomto chovu přiřazován přídomek Edo (zatímco potomkům jiných hřebců - včetně potomků hřebce 4189 Gurgul V - 2 Uran topolčianského chovu - přídomek Zmrzlík), je Gurgul Aster veden v dokumentaci jako 417 Gurgul Edo - 3, Gurgul Benet jako 344 Gurgul Edo - 1 (původně Gurgul Edo I) a Gurgul Baltis (který ukončil kariéru zemského plemeníka dřív, než bylo i soukromě vybraným hřebcům přiděleno základní číslo) jako s.v. Gurgul Edo - 2 (původně Gurgul Edo II).

--------------------

Text k fotografiím:

1/ Gurgul - Top., nar. 1924. Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Topolčianky 1933

2/ 290 Gurgul - 3, nar. 1932. Archiv Výzkuného ústavu krmivářského v Brně,
Muráň 1953

3/ 7 Žinka (Slepka) 18-466, nar. 1939, prokvetlá ryzka.

Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Muráň 1953

4/ 636 Gurgul Edo (Gurgul IV - Top.), nar. 1955. Foto autor,
Muráň - Betlanovce 1972,

5/ Gurgul Stano s. v., nar. 1969. Foto autor, Muráň - Betlanovce 1972

6/ 341 Gurgul Silvestr (Gurgul V - Top.), nar. 1963. Foto autor,
Vítkovice v Krkonoších - Janova Hora 1983